Barva snů (2. část)

23. července 2013 v 16:09 | Keta
Byla jsem nucena příběh rozdělit do dvou částí, protože blog omezuje maximální počet znaků na jeden článek :/ A přtom jsem si byla tak jistá, že mi to vyjde... :D
Nu, takže velké, překrásné smutné finále je extra v tomto článku xD

http://24.media.tumblr.com/tumblr_mazo0d4lPL1r7ewjto1_500.png
Originál: Donny's Boy
Překlad: Keta

Barva snů

"Byla to moje vina, víš. Moje vina, že umřela," zašeptala, zatímco zírala na lahvičku, kterou svírala v kopýtkách.

"Tvoje vina?" V jeho hlase znělo upřímné překvapení nad tím přiznáním. "Co tím myslíš?"


"Prostě jsem… nedávala jsem pozor. Nikdy nedávám pozor. Ona… ona mě odstrčila stranou." Její pohled byl pevně upřený na lahvičku a ona ji konečně zvedla ke rtům. "Měla jsem to být já, ne ona. Ale to nevadí. Všechno napravím a všechno bude v pořádku."

Zaklonila hlavu a napila se z lahvičky několika dlouhými loky. Nejdříve to chutnalo sladce, ale po prvním polknutí to rychle zhořklo. Pak, s rozšířenýma očima, začala kašlat, jak ji tekutina začala dávit. "Co to… co se děje-"

Zbytek věty přerušil hlasitý, pronikavý výkřik.

Přes křik slyšela jeho smích. "Ach, jsem to ale hlupák," řekl, "zapomněl jsem tě varovat, že proces přeměny je bolestivý? Občas dokážu být vážně hloupý a zapomnětlivý…"





Vzbudila jsem se ze snu o ponících.

Tak se vždy vzbudím. Nikdy si sen nepamatuji, jen útržky - záplavu barev, skoro bolestně zářivých, neurčité tvary a nezřetelné zvuky - ale vždy si pamatuji, že tam jsou poníci. Je divné, snít o něčem takovém. Tak trochu mě to nutí uvažovat, jestli nejsem šílená.

Sluneční světlo, šedé a vybledlé, proniká okny autobusu. Ve světle vidím tančit smítka prachu, tiše a osaměle. Hlava holky je pořád na mém rameni. Věřila bych, že jsem jí ve spánku poslintala hlavu, ale když vycítí, že jsem vzhůru a podívá se na mě, jen se usměje.

Trochu mě svědí a brní záda. Jako kdybych se snažila pohnout svaly, které ve skutečnosti nemám. Je to zvláštní pocit a rozhodnu se ho ignorovat. Stačí věci dostatečně dlouho ignorovat a nakonec přestanou obtěžovat.

Už je skoro tma, když konečně vystoupíme z autobusu a já nepoznávám, v jaké části města jsme. Ale dokážu určit, že je to obytná čtvrť. Zdejší budovy jsou hlavně hnědé, spíš než elegantně černé a šedé jako ty v centru. Všechno - budovy, stromy, i lidi - působí, jako by zůstali ve stádiu mezi stářím a vetchostí. Je to děsivě smutné, tohle místo a téměř mi nahání hrůzu.

Chvíli jdeme mlčky. Cítím svoje kalhoty, potrhané od toho jak jsem skočila do aligátořího výběhu, jak se otírají o moje poškrábané, zjizvené nohy. Trochu to bolí, každým krokem, ale je to příjemná bolest. Taková bolest, která ti připomíná, že jsi naživu.

Kdy jsem se naposledy cítila tolik naživu jako tohle odpoledne v zoo? Nevím. Nejspíš je to proto, že si nemůžu vzpomenout. Možná obojí. Ale možná, možná na tom doopravdy nezáleží. Možná je důležité, že jsem to vůbec cítila.

Nevím.

"Měla bys vybrat, co budeme dneska večer dělat." Hlas holky je jemný, jako duch ve větru. "Protože já jsem vybrala, že dnes odpoledne půjdeme do zoo. Aby to bylo fér, víš?"

Zasměju se, i když vlastně nechápu, co mi na tom připadá směšné. "Jsi šílená. Víš to? Absolutně bláznivá."

Zahihňá se, když odpoví. "Možná! Ale stejně musíš něco vybrat!"

"Cokoli chci, jo?"

"Úplně cokoli na celičkém světě!"

Zastavím se. Ona udělá o pár kroků víc, dokud si neuvědomí, že už nejsem vedle ní. Obrátí se se zmateným zamračením.

"Víš, co chci? Co opravdu chci?" Hledím přímo do jejích velkých, modrých očí. Ani se nehne. "Chci létat."

Usměje se. "Oukí, doukí, loukí," je všechno, co na to řekne.

O pár bloků dál je vysoká budova, která vypadá jako bytovka. Je hnědá a stejně oprýskaná jako všechno na dohled, ale něco z té staré budovy ke mně promlouvá. Rozhodnu se o tom nepochybovat a nepřemýšlet nad tím dvakrát. Bude lepší spokojit se s jedním instinktem, než nad tím příliš přemýšlet.

Ignoruju vlastní kručící žaludek a zamířím k bytovce. Holka poskakuje vedle mě, téměř hopsá a já mám chuť se jí zeptat, kde bere všechnu tu energii. Ale pak si uvědomím, že když se jí na to zeptám, nejspíš mi skutečně odpoví a já už toho pro dnešek vytrpěla dost. Když se dostaneme až k budově, obejdeme ji, dokud nenajdu popelnici pod nouzovým východem z budovy. Výborně. Rychle a lehce vylezeme na popelnici. Žebřík k nouzovému východu je přímo nad námi, jen kousek mimo náš dosah.

Přikrčím se a spojím prsty na rukou. Kývnu k žebříku a pak holce řeknu, "Postav se sem a já tě vyzvednu."

Po krátkém zaváhání to udělá. Zvednu ji a ona zbytek doskočí. Chvíli visí na spodní příčce žebříku a jemně se kymácí. Pak se začne houpat dopředu a zpět. S elegancí a lehkostí profesionální gymnastky dostane nakonec svoje nohy dost vysoko, aby je mohla zachytit na vyšší příčce, a pak se pustí rukama.

Visí vzhůru nohama a zubí se na mě. Vypadá úplně jako jedna z opic ze zoo.

Natáhne ke mně ruce a zatrylkuje, "Pojď! Teď jsem na řadě , abych tě vyzvedla!"

"Ehm, díky, ale ne, dík." Založím si ruce na hrudi a zvednu obočí. "Jsem na tebe moc těžká. Akorát mě upustíš - a za jeden den jsem už spadla dostkrát."

"Neupustím tě." Její oči jsou široké a až bolestivě upřímné. "Nikdy! Vůbec, vyloučeno, nikdy!"

Myslí to vážně. Myslí to tak vážně, že mám skoro chuť jí to věřit. S odevzdaným povzdechem se znovu přikrčím a připravím se ke skoku.

Natáhne ke mně ruce ve vlídném, vítajícím gestu. Moje svaly se stáhnout, jako chřestýš chystající se k útoku, a pak mě jejich napětí vymrští vpřed, když se narovnají. Po tom, co se dostanu na nejvyšší bod svého skoku, okamžik padám - což trvá jen zlomek času, ale mám pocit, jako by byl věčností. Pak mě za předloktí chytí dvě ruce, překvapivě pevně, a najednou už nepadám a jen se houpu ve vzduchu.

Pořád se na mě zubí.

Taky se zazubím. "Výborně, génie, co teď? Nečekáš, že po tobě vylezu nahoru, že ne?"

"Neblázni!" Přehnaně protočí oči. "Já tě rozhoupu a ty pak budeš moct udělat několik otoček jako akrobat a přistaneš na balóně."

"No jo, jasně, já hloupá. Samozřejmě, že lepší bude, když budeš předstírat, že jsi nějaká cirkusová hvězda a vymrštíš mě do vzduchu."

"Jéj! Jsem ráda, že souhlasíš!" odpoví bezstarostně, beze stopy sarkasmu nebo rozpaků v hlase. A pak, než se vůbec můžu ohradit, že jsem to nemyslela vážně, začne se mnou houpat dopředu a zpět a každým zhoupnutím se dostávám o kus výš.

"Hej, ne, počkej! To ne-"

Pustí moje ruce a já se instinktivně stočím do klubíčka, kolena přitisknutá k hrudi. Nyní se přetáčím volně ve vzduchu. Nahoře je dole a zase nahoře, a i když mám žaludek až v krku, cítím, jak mi zády projíždí vzrušení.

Není to létání, ano… ale dost se to tomu podobá. A musím uznat, že to je úžasný pocit.

Najednou narazím do něčeho pevného, chladného a kovového. Moje ruce se samy od sebe natáhnou a chytí toho, do čeho jsem právě narazila. Zabere mi pár sekund, než si uvědomím, že nepadám zpět k zemi a ještě o pár dalších sekund víc, že držím únikový žebřík téměř ve smrtelném sevření. Při pohledu dolů pod sebou spatřím holku, která se pořád ještě houpe, dokud se konečně nevytáhne nahoru, aby se taky mohla chytit žebříku.

Když to udělá, hledíme jedna druhé do tváře a mezi námi jsou jen příčky žebříku. Ještě zhluboka dýchá po té námaze a její dech mi naráží do tváře v podobě horkých, vlhkých proudů. Strnu, když si uvědomím, jak blízko je její tvář u té mé, blíž než kdy předtím. Je to zvláštní a nepříjemné uvědomění.

Pevně zatřepu hlavou a začnu lézt po žebříku. Pod sebou slyším bušení nohou do kovu, jak holka začne taky lézt. Celou cestu nouzovým východem zůstane milosrdně zticha, protože ta budova má přinejmenším deset pater. Konečně jsme na vrcholu, přelezeme ještě nejvyšší lištu a pak se unaveně sklátíme na střechu.

Chvíli tam jen tak ležím, snažím se popadnout dech a poslouchám, jak holka dělá to samé. Pak vstanu, posadím se zády k římse a opřu si hlavu o chladné cihly za sebou. Holka vyskočí o chvilku později a začne ve volném prostoru střechy metat salta, zdánlivě zcela zpět v plné síle. Pak se zhroutí vedle mě a položí si hlavu do mého klína. Její šílené, kudrnaté vlasy se rozprostřou pod ní a vyčuhují do všech stran. Vypadá, jako kdyby strčila hlavu do stroje na cukrovou vatu a já se neubráním, abych se tomu pohledu nezasmála.

Ihned se taky zasměje, bez zaváhání, a její oči v matném světle brzkého večera jasně září.

Když mě přejde smích, obrátím zrak k nebi. Je zataženo, jako obvykle, a není vidět ani náznak měsíce nebo hvězd. "Hele, chceš znát tajemství?"

"Jůů! Tajemství mám ráda!"

Podívám se zpět na ni. "Slibuješ, že to neřekneš?"

Okamžitě se změní v naprosto vážnou, když odříká, "Cross my heart and hope to fly, stick a cupcake in my eye."

"Ty jsi neuvěřitelná." Zavrtím hlavou. "No dobře, tak tady je to tajemství: Myslím, že jsi měla pravdu."

Zazáří. "Samozřejmě, že jsem měla pravdu!" Pak, po chvíli ticha, se zamračí. "Pravdu v čem?"

Zhluboka se nadechnu. Dobře. Vážně se to chystám přiznat? , ze všech lidí? Vážně musím být šílená. Ale mám pocit bezpečí, skrytá tady nahoře nad zbytkem okolních budov, pryč od všech a všeho jiného, s hlavou holky těžkou a teplou na mých nohou. S holčinými vlasy hladícími moje odřené nohy, způsobující slabounkou bolest, která mi nijak nevadí.

"V tom, že sem nepatříme," přiznám tichým, vážným hlasem. "Prostě mi to nepřipadá správné, víš? Nevím tak úplně proč, nebo jak, ale… nevím… prostě…"

"Cítíš to?" poradí mi s jemným úsměvem. Jemně si zaťuká na hruď. "Tady?"

Nato já odvrátím pohled. "Jo. Něco takovýho."

Hledím přímo před sebe, na hladkou, rozlehlou, černou střechu, stejně chmurnou a prázdnou jako všechno ostatní v tomhle městě. Možná to nebyla jen ta holka, co hrozilo, že mě dožene k šílenství. Možná je to tohle město, tenhle život, tahle realita. Ta nekonečná, všudypřítomná šeď všeho kolem. Občas mám pocit, jako bychom tahle holka a já byly jedinými skvrnami barvy v celém tomhle vesmíru.

Chybí mi jasné, syté barvy z mých snů. Nikdy si toho moc nepamatuju, ale vždy si pamatuju barvy. To musí něco znamenat.

A chybí mi létání. Je nemožné, aby mi něco takového chybělo - vlastně je to přímo šílené - ale chybí mi, víc než cokoli. Jakmile mě ta myšlenka zasáhne, znovu mě začnou brnět záda a ten pocit je čím dál tím silnější, až se změní v bolest.

"Slez ze mě!" Najednou se rukama odstrkuju od střechy a snažím se zvednout. "Musíš ze mě slézt! Musím vstát."

Neprotestuje, dokonce ani nevypadá naštvaně. Místo toho okamžitě vyskočí, udělá několik malátných kroků zpět a zírá na mě se starostí v očích. "Copak je? Co se děje?"

Neobtěžuji se s odpovědí. Místo toho vyskočím na nohy a potom na okraj střechy. Jsme dost vysoko, takže vidím na každé straně několik bloků, ale všechny vypadají stejně. Jenom nekonečné střechy obdélníkových budov, rozpadající se, bez života, s dávno smytými barvami. Budovy napořád uzavírající do klece, vždy připravené nás pod sebou rozdrtit.

Ale obloha? Obloha je jiná. Je stále šedá, bez života, ale je alespoň otevřená. Žádné svírání, žádné překážky, jen volání sirén o vzduchu a svobodě. Kéž bych mohla létat… vím, že bolest a brnění by zmizelo, vím, že by se mi přestaly zdát ty sny, vím, že bych si konečně vzpomněla na všechny ty věci, které vždy ležely jen kousek z mého dosahu.

Kéž bych mohla létat, konečně bych byla volná.

"Rainbow?"

Pomalu se otočím. Pořád na mě hledí, pořád zřetelně ustaraná. Věnuju jí malý úsměv - to je to nejlepší, co teď dokážu. "Díky za všechno," řeknu a myslím to tak vážně, jako jsem snad nikdy nic nemyslela. "Je mi to líto. Je mi to hrozně líto."

Pak roztáhnu ruce do stran a nakloním se dozadu.

Je rychlá. Její oči se v mžiku z ustaraných změní ve zpanikařené a najednou mě drží a snaží se mě stáhnout zpátky. Ale já jsem taky rychlá a ve chvíli, kdy se ke mně dostane, jsem už z větší části přes okraj.

Hledí mi do očí a já vidím, že si uvědomuje, že jsem už moc daleko, že nedokáže zatáhnout dost silně, aby nás dostala obě zpátky na střechu. Ale ještě pořád může zachránit sama sebe. Může uvolnit stisk, může mě prostě pustit, nechat mě spadnout. Jestli to udělá, převrátí se zpět do bezpečí střechy.

Upírá zrak do mých očí a i ve tmě vidím, jak hluboce modré její oči jsou. Už v nich není smích. Je v nich odhodlání. Rozhodla se.

Nepustí mě.

Místo toho se ve skutečnosti nakloní kupředu. A pak se její rty dotknou mých, lehce, něžně, jako pohlazení pírkem. Moje mysl má jen dost času na to, aby zaznamenala, že překvapivě nechutná sladce, ale trochu pálí, než se naše rovnováha konečně zvrátí…

Je mi to hrozně líto, Pinkie.

…a my spadneme.





Cítila bolest - kňučela a ječela a cítila bolest, jakou ještě nikdy předtím necítila. Cítila, jak se její končetiny natahují, cítila, jak se její klouby vytrhávají z míst a pak se staví na jiná a bolelo to tolik, že nedokázala nic jiného než ležet na zemi a zmítat se v agónii.

Ale i přes vlnu bolesti zaslechla náhlý rozzlobený výkřik jistého někoho poblíž. "Proč… proč se ten kámen nerozbil? Proč ten Element nefunguje?" Jeho hlas se změnil v temný a nebezpečný. "To je tvoje práce, viď, malý poníku? Ošálilas mě! Ale jak?"

Kdyby byla schopná otevřít pusu, zasmála by se. Vysmála by se mu přímo do té jeho arogantní, ohavné tváře. A potom, co by se dlouho a pořádně smála, vysvětlila by mu, že ona už není strážcem Elementu Smíchu. Řekla by mu, že už se nesmála - nebo vlastně ani jednou neusmála - ode dne kdy zemřela strážkyně Věrnosti.

Zemřela, aby ona mohla žít.

V tomto okamžiku, když poslouchala jak si její pomocník a nepřítel vybíjí vztek nadávkami a křikem, se poprvé měla chuť přinejmenším usmát, poprvé od toho strašného dne. Konečně se chtěla znovu usmát, protože konečně získala šanci přivést svou Dashie zpět. S Rainbow Dash bude schopná přivést zpět i svůj smích. Přivést zpět smích všech.

Prostě to věděla. Věděla to tak jistě, jako že její jméno bylo Pinkamena Diane Pie.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 23. července 2013 v 16:19 | Reagovat

like fakt :)dobre píšeš

2 Lara Lara | Web | 23. července 2013 v 17:56 | Reagovat

To bylo nádherné. Sice většinou nemám ráda fanfic,které končí smrtí,ale tohle je vyjímka. Rozhodně bych byla ráda,kdyby jsi překládala víc podoboných fanfic. Opravdu povedené,Keto. :-)

3 Lara Lara | Web | 23. července 2013 v 17:56 | Reagovat

[2]: *podobných

4 Keta Keta | Web | 23. července 2013 v 19:06 | Reagovat

[1]: To jsem nepsala já, jde pouze o překlad ;-)

[2]: Tenhle příběh ale možná nekončí smrtí... kdo ví? Možná polibek fungoval a Pinkie a Dash se vrátily do Equestrie? :-D

5 May May | 25. července 2013 v 15:00 | Reagovat

Kdy bude další? Je to strašně zajímavé! :OO :DD

6 Keta Keta | Web | 25. července 2013 v 15:25 | Reagovat

[5]: Tohle je celý příběh xD

7 May May | 25. července 2013 v 18:50 | Reagovat

[6]: Aha :D A bude aspoň nějaká podobná povídka? :)

8 Keta Keta | Web | 25. července 2013 v 18:52 | Reagovat

[7]: Nevím, možná? :D Ale tenhle příběh je jedinečný xD

9 Smirkú Smirkú | E-mail | Web | 28. července 2013 v 12:57 | Reagovat

Vůbec mě s takovou otázkou "neotravuješ". Ba dokonce jsem čekala, že se na něco podobného zeptáš. :D
Možná, že bych do toho článku napsala svůj názor na něj, ale pak by se mě ostatní ptali na další a další postavy a já jen s těží dokážu vysvětlit, co všechno si myslím o jedné jediné postavě. :D
Takže článek by byl dlouhý jako... No, nebudu to k ničemu přirovnávat. Radši. :-D
Ale zpátky k Lokimu. Už předevčírem se mě na to ptala Snow. (Sice Tě to určitě absolutně nezajímá, ale to je detail.) Loki je nejvíc epická postava z filmu. Na každej záběr s ním jsem se těšila jak nejvíc jsem mohla a taky, že mě nezklamal. Je zkrátka úžasný, skvělý, je to Bůh! :D
A já jsem jeho nová fanynka, mhawahah.^^
Každopádně, musím zmínit, že mě trošku naštval, když řekl Thorovi, že si jejich matka nepřeje, aby se vrátil na Asgard.
Ale... tak jako tak, nepřestanu ho kvůli tomu mít ráda a nepřestanu ho obdivovat.
Je prostě úžasný.
A já chci do Asgardu. *headdesk. headdesk. headdesk* :-D

10 Tila Tila | 28. července 2013 v 14:56 | Reagovat

Moc hezký příběh :-)

11 123 123 | 30. července 2013 v 16:45 | Reagovat

[9]: JO NOVÁ FANYNKA DO TÝMU!!!! *tleská*....Tom Hiddleston!!!!! :-D  :-D  :-D  :-D

12 Lili Lili | 3. srpna 2013 v 19:49 | Reagovat

Good palec nahoru

13 SnowFlake SnowFlake | 18. srpna 2013 v 17:08 | Reagovat

[11]: OHMYGLOB YAY~ ANO, JE NAPROSTO SKVĚLÝ, ŽE? ^^

Úžasný příběh! ^^ Dojemný a sice trochu smutný, ale to asi záleží na tom, jak se to pochopí. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama