Elfka

20. srpna 2010 v 13:55 | Keta
Věnováno
Lidem, kteří vnímají elfy stejně jako já - jako bytosti z lepšího světa, které nechápou lidskou hloupost a jsou čisté jako lilie…

Kapitola 1.

Když se ten den rozezněl zvonek u dveří do domu, Johna by ještě nenapadla ani nejmenší pochybnost, že je to opět ta otravná sousedka s tím, že jí tentokrát nefunguje mixér.
       Jen co ale otevřel dveře, uvědomil si, že tohle bude o mnoho závažnější než mixér. Na prahu stál jeho šéf z práce a usmíval se, což znamenalo jediné - problém.
       John už si několikrát říkal, že dá výpověď, protože na vědeckém oddělení výzkumu zvířat, kde pracoval, to prostě nebylo dost… normální.
       Vždy, když se šéfa zeptal, co má dělat, jedinou odpovědí mu bylo: "Ale člověče… na světě je přece tolik práce!" Už si ani nevzpomínal, jaké že místo v oddělení zastával. Vždy měl skoro týden čas než mu konečně šéf - s podobným úsměvem jako byl ten dnešní - dal pracovní úkol. Ale úkoly, které dával, byly hodně zvláštní. - Jednou měl za úkol vychovat doma štěňata, která chtěl věděcký ústav zkoumat. Bylo zapotřebí, aby štěňata vyrůstala v klasickém městském prostředí a šéfovi se nějak zdálo, že John je nejklasičtější.
       "Dobrý den, pane Krátký!" culil se šéf a John se rychle přinutil rovněž k úsměvu: "Á, to jste vy! Dobrý den, pojďte dál, ale musíte omluvit nepořádek - nečekal jsem vás!"
       "To je v pořádku," smál se šéf a mávl kamsi ven: "Hoši, pojďte!" Zamířil do obývacího pokoje, aniž by čekal na vyzvání.
       "Máme pro vás zvláštní práci, pane Krátký!" oznámil Johnovi cestou a usadil se na kožené pohovce u stěny pokoje.
       Do dveří mezitím vstoupili dva velcí silní muži v modrých kombinézách a mezi sebou vedli ženu.
       John za nimi zavřel dveře a následoval je do obývacího pokoje. Čekal, že mu třeba přivedou papouška, aby ho naučil mluvit, ale nyní si nebyl jistý, jestli jeho úkol bude vůbec spočívat ve výchově zvířete.
       Muži přinutili ženu, která vypadala, že kdyby jí dali příležitost, tak uteče, aby si sedla do křesla a postavili se po stranách.
       John se posadil do druhého křesla, naproti ženě a zadíval se na svého šéfa, po své pravé ruce.
       "Vidím vám na očích, že se obáváte svého úkolu," zasmál se šéf, ale hned zvážněl: "Pane Krátký… co tady před sebou vidíte?" a pokynul směrem k ženě.
       John se zmateně otočil na ženu. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly do tváře, jak klopila hlavu k zemi a oblečená byla do dlouhých rudých šatů z hedvábí.
       "Vidím ženu," odpověděl nejistě a vrátil se pohledem na šéfa. Šéf přikývl a pokynul jednomu z mužů v kombinézách. Ten opatrně nadzvedl vlasy na jedné straně ženiny hlavy.
       "Tak…" usmál se šéf, jako kdyby si nyní už byl naprosto jistý, že to John pochopil, "co vidíte teď?"
       Naklonil se do strany, aby viděl ženě na stranu hlavy, která se mu odkryla, ale napřed nic neviděl. A pak si všiml jedné zvláštnosti, která se mu zahlodala do mysli: žena měla ušní boltec na vršku do špičky a mnohem pevnější než normální člověk. Ale John si nebyl jistý, co před sebou vidí: "Máte na mysli to… špičaté ucho?" podivil se a ještě zmateněji pohlédl na šéfa.
       Šéf se přestal tolik smát (i když úplně mu úsměv z tváře nezmizel), jako by ho to už unavilo: "Četl jste někdy nějaké báje, nebo aspoň sci-fi? Tohle," mávl rukou nad ženou, "je ELFKA, chápete?"
       John seděl v křesle jako smyslů zbavený a sledoval ženu před sebou. Snažil se to pochopit, ale napadalo ho jedině, že je Apríl a šéf si z něj dělá legraci.
       "Ale no tak, pane Krátký! Vidím, že vás to docela vzalo… A uznávám, že ani já tomu napřed nevěřil, když jsme šli tady z hochy na lov na tuhle mršku…"
       Muž v kombinéze pustil pramen černých vlasů a ty se ve světle lustru modře zaleskly.
      
"Tak to bude všechno," prohlásil nakonec šéf, když Johnovi popsal, jak dlouho jim trvalo ženu - nebo vlastně elfku - chytit. "My teď půjdem a necháme vás v klidu pracovat. A mimochodem - jestli jste mě nepochopil - vaším úkolem je naučit tu elfku žít mezi lidmi…"
John přikývl, ale jen ze zdvořilosti. Vůbec tomu nerozuměl a navíc si nebyl jistý, jestli na elfy věří. Šéf se zvedl z křesla a John rychle taky vyskočil: "A pane… no… jste si jistý, že to nejsou umělé uši?"
Šéf se na něj pobaveně otočil a řekl: "Ne, jsem si jistý, že je to pravá elfka - neumí totiž mluvit!"
Po těch slovech dodal už jen: "Nashledanou!" a společně s muži zmizel ve dveřích.
Protože muži elfce nepřikázali, aby šla za nimi, zůstala sedět v křesle a bez pohybu dál hleděla do země.
John zavřel dveře a bezmyšlenkovitě zíral na stvoření před sebou. Elfka dál nehybně seděla, ale když si byla jistá, že je kolem ní dostatečně ticho, postavila se. John si toho všiml a nejistě promluvil: "Ty… ty jsi opravdu elfka?"
Otočila se na něj a v jejích očích zahlédl takovou divokost, že ho na okamžik napadlo, jestli není nebezpečná. Ale její oči se více než očím tygra podobaly očím srnky - hluboké a divoké - ale ne divoké zuřivostí, nýbrž plachostí.
John se nutil nemyslet na to, že je to opravdu elfka - protože si nyní byl jistý její pravostí - a zeptal se: "Jak se jmenuješ? Mají elfky vůbec jména?" Dál na něj mlčky hleděla a trochu otevřená ústa její tváři dávala vzhled zděšeného dítěte.
Najednou měl pocit, že na něj padla hrozná únava. Byl si jistý, že šéf tenhle úkol přehnal. Že není možné naučit tuhle němou elfku žít s lidmi.
Elfku zaujala květina na okenním parapetu na druhé straně místnosti a vydala se k ní. Jak se jí při chůzi šaty pohnuly, John si všiml, že je bosá. Na holých nohou neměla ani nejslabší boty a on si nebyl jistý, jak mohla jít po chodníku mezi muži, když neměla nic na nohou.
Elfka pohladila květinu po drobných lístcích a opět se otočila na Johna. Zatahala za šaty na svém těle - a on si uvědomil, že po něm chce, aby jí jich zbavil.
John zavrtěl hlavou. Nemůže přece tu ženu svléknout jen proto, že to vypadá, že to po něm chce. A i když si musel přiznat, že se mu ta žena líbí, neudělal by to.
       Opět zatahala za šaty a v její tváři se odrážel strach, že jí nerozumí. John stále jen vrtěl hlavou a pak dodal: "Ne, to přece jen tak nemůžu!" Nechápala ho. S nečekanou silou šaty vzala pevněji do rukou a silněji zatáhla. Ozval se charakteristický zvuk pro trhání látky a šaty lehce sklouzly z jejího těla.
       Stála před ním ve spodním prádle, kterého si zřejmě na svém těle nevšimla, protože se nepokoušela ho sundat. Na její tváři se na okamžik objevil náznak úsměvu, když svobodně pohnula tělem a necítila na něm žádnou látku.
       Byl si jistý, že dnešní den nebude normální. Ohromeně se posadil do křesla, ve kterém předtím seděla elfka a sledoval její dokonalé tělo. Ona ale zřejmě vůbec nechápala, co na ní vidí a vydala se na průzkum domu.


Kapitola 2.

"Tak já vám ještě jednou děkuju, že jste mi opravil tu žehličku, co bych si bez vás počala!" opakovala sousedka ve dveřích a John unaveně přikyvoval. Znervózňovalo ho ticho, které se ozývalo z pokoje v prvním patře, kam musel zamknout elfku, aby ji - skoronahou - sousedka neviděla.
Konečně za paní Párnou zabouchly dveře a John vyběhl nahoru. Zamířil k ložnici - pokoji, kde byla elfka.
Tedy aspoň doufal, že tam byla…
Když otevřel dveře, všiml si, že elfka sedí na okenním parapetu, nohama ve vzduchoprázdnu a sleduje svět pod sebou. Okno - které zapomněl zavřít, když v ložnici větral - ústilo nad malou zahrádku, která dělila Johnův dům od toho sousedčina.
Když si všiml, kde je, na chvíli zůstal stát ve dveřích, ale pak se k ní vrhl v zoufalé snaze zachytit ji dřív, než vypadne. Byli sice jen v prvním patře, ale stejně byl prostor pod elfčinými chodidly dost velký na to, aby se při dopadu zranila.
Ona ale k němu otočila nechápavý pohled a vteřinu předtím, než ji stačil zachytit, se odstrčila rukama od parapetu.
"Ne!" vykřikl John a vyklonil se z okna… aby si vzápětí všiml, jak jakoby se nic nestalo, vstává z podřepu a zvědavě se rozhlíží po zahradě.

Ale jak ji chytím? podivil se, když vyběhl z domu na zahradu. Elfka sice nevypadala, že má v plánu utíkat, ale kdyby jí chytil za ruku a chtěl vtáhnout do domu, jistě by protestovala. Klečela zrovna v záhonu s růžemi a hladila je po květech.
John se k ní opatrně blížil a doufal, že ji moc nevyděsí, když se k ní takhle připlíží zezadu. Když byl ale asi metr od ní, vstala tak prudce, až sebou cukl a mihnutím se ocitla u jediného stromu v zahradě - mohutného kaštanu, který se rozvětvoval až ve výšce oken v prvním patře.
"Stůj!" zavolal za ní, ale bylo pozdě. Věnovala mu prázdný pohled a bez zaváhání vyšplhala až do koruny.
Tak tohle bude těžší, než jsem čekal! pomyslel si John rozzuřeně a vzhlédl k nebi.
"Hej! Vrať se do domu, rozumíš? Hned!" zavolal bez jediného účelu. O to víc ho překvapilo, když si všiml elfky, jak klidně kráčí po silné větvi, která sahala do blízkosti okna v prvním patře, ze kterého předtím vyskočila.
Zatajil dech. Elfka se na konci větve, která se pod ní skoro vůbec neprohnula, skrčila a s kočičí mrštností přistála na okenním parapetu, který byl od ní vzdálený nejmíň tři metry.
Trvalo mu skoro deset vteřin, než pochopil krátký úsměv, který mu věnovala, než zmizela uvnitř.
Otočil se a vyrazil zpět do domu.

       "Už mi neutíkej ven, rozumíš?" John pohlédl na elfku, která stála uprostřed obývacího pokoje a napadlo ho, že by ji měl naučit mluvit.
       Její prázdný pohled a stále pootevřená ústa jí dodávaly cosi děsivého, něco, co by stejně nedokázalo nic změnit. Viděl na ní, že mu nerozumí. Nechápe, za co má být trestaná, jako mladý pes, který se při procházce zaběhl.
       Na okamžik ho napadlo, že si pro ni pořídí vodítko, aby mu neutekla, ale to mohl jen pokládat za vtip.
       "Podívej se, když budeš souhlasit tak přikývneš, ano?" Názorně jí to předvedl a pokračoval: "A když nebudeš souhlasit, tak zavrtíš hlavou." I to jí ukázal, ale nepůsobila, že to chápe.
       Povzdechl si a rozhodl se to vyzkoušet: "Máš hlad?" Pro jistotu si ukázal do úst a na břicho, kdyby nerozuměla slovům a čekal její reakci.
       Chvilku čekala, jako kdyby si nebyla jistá, jestli domluvil a pak se usmála. Byl to jen neznatelný úsměv, jako by ten pohyb její tvář dělala poprvé v životě. Rozhlédla se a klekla si na koberec. Pohladila rukou jeho umělá vlákna a pak si na ně lehla.
       Asi je unavená, pomyslel si John a mlčky sledoval, jak zavírá oči. Vlasy jí sklouzly do tváře a opět se modře zaleskly.
       Všiml si toho a přišlo mu to zvláštní. Doteď by přísahal, že její vlasy jsou černé, ale jak se mohou černé vlasy modře lesknout?
       Opatrně k ní přistoupil. Ležela na boku a ani se nepohnula. Sklonil se a dotkl se jejích vlasů. V ten okamžik vyskočila takovou rychlostí, že postřehl jen kmit jejích černo-modrých vlasů a vzápětí její světlé tělo mizící v prvním patře.
       Zaklel a rozběhl se za ní. Okna už sice všude zavřel, ale bál se, že by mohla udělat ještě něco nečekaného…
       To se naštěstí nestalo. Elfku zastavilo zrcadlo v koupelně a nyní se zmateně dotýkala svého vlastního odrazu.
       Vstoupil za ní do koupelny a zavřel za sebou dveře. Když uslyšela, jak zapadly, otočila se na něj a v jejích očích plál jasný nápis: Bojím se tě!
       "Nechci ti ublížit, musíš mi věřit," řekl opatrně a blížil se k ní. Cukla sebou a během okamžiku stála u vany po jeho pravé ruce.
       "Nic jsem ti přece neudělal," pokračoval a změnil směr chůze, "To tamti lidé, viď? Bojíš se těch mužů…" Rozhlédl se a sehnul se k tmavě modré dlaždičce na podlaze. Ukázal na dlaždičku a potom se zatahal za tričko. Chtěl jí naznačit "muž v modrém oblečení".
       Cukla sebou znovu, ale tentokrát jako by pochopila, co jí ukazuje. Chvíli pozorovala dlaždičku a pak se vrátila pohledem na něj. Strach z ní ale nezmizel.
       Chtěl se jí dotknout a utěšit ji. Natáhl k ní ruku, ale ona v ten okamžik prudce sjela na zem do sedu a zoufale k němu zdvihla oči. Jako by se ho ptala: Co se mnou chceš udělat?
       "No tak, já jsem přítel," řekl polohlasem a klekl si vedle ní. Upřela na něj ty divoké srnčí oči a sklesla na zem. Tentokrát celým tělem. Lekl se, že omdlela nebo snad zemřela hrůzou, ale vypadalo to jen, že spí.
       Vzal ji do náruče, i když měl pocit, že dělá něco moc a moc zlého a odnesl ji do pokoje pro hosty. Byla lehoučká jako pírko, až měl pocit, že by mu mohla vzlétnout z náručí. V pokoji jí položil na postel a chvíli ještě sledoval její tělo. Bylo těžké se od ní odtrhnout.
       Pak za sebou konečně zavřel dveře a pevně doufal, že nedělá něco, co by elfce ublížilo. Co když ji ráno nepustí z pokoje dost brzo a ona tam zemře strachem nebo stísněností?
       Bylo to jako chovat doma zvíře, o kterém ještě žádný autor nenapsal příručku pro chovatele.
       Lehl si ve vedlejším pokoji na postel a doufal, že kdyby se vedle cokoliv dělo, tak to uslyší.

       Když se setmělo a vyšel měsíc, uslyšel John z vedlejšího pokoje jakousi krásnou melodii. Napřed si myslel, že se mu to zdá, ale když se zaposlouchal, rozeznal různá slova, i když jim nerozuměl. Elfka zpívala jakousi smutnou elfskou píseň a on při zvuku toho krásného hlasu brzy usnul.

Kapitola 3.

"Jo a přiveďte ji sebou, ano?" řekl ještě šéf.
"Samozřejmě," odpověděl John a rozloučil se. Mobilní telefon strčil do kapsy a otočil se na elfku, která si ho prohlížela a vypadala, jako kdyby nad něčím přemýšlela.
"Budu tě muset obléct…" oznámil jí opatrně a sledoval, jak se její výraz v obličejí mění zpět na známé: Bojím se tě!
Nevěděl, jestli mu rozumí, ale bylo mu to jedno. Rudé šaty, které měla na sobě předtím, ráno zašil, protože měly jen roztrhlé jedno ramínko. Přešel na druhou stranu obýváku a vzal je do ruky. Elfka dál poklidně stála, protože když ho viděla i ráno brát je do ruky, nenutil jí vzít si je.
Věděl, že ji zklame. Věděl, že jestli už mu aspoň minimálně důvěřuje, tímhle ty pouta zpřetrhá. Ale musel ji obléct.
Podal jí šaty. Nevzala si je. Mlčky je sledovala v jeho ruce.
"Musíš se obléct. Vzít si je na sebe," poradil jí, ale nepůsobila, že by to pochopila.
"No tak prosím, vezmi si je! Kvůli mně!" udělal krok k ní a pokusil se jí šaty vtisknout do ruky. Neuměl oblékat kohokoliv jiného než sebe a už vůbec ne ženu, pro jejíž tělo bylo slovo "krása" slabé.
Na okamžik ho napadlo, jestli by jí neměl nechat jít tak, jak je a schovávat ji před zraky ostatních lidí, ale to nemohl.
Smutně na ni pohlédl: "Prosím!" zašeptal a nenapadlo ho už nic víc, co by mohl říct.
       Pak se elfka usmála a vzala šaty do ruky. Pohlédla na něj a šepotavým hlasem, který v noci slyšel zpívat, řekla: "Prosím," a oblékla se.

       Auto elfce nedělalo takové problémy, jak si John napřed myslel. Strnule seděla na zadním sedadle a nepohnula se, dokud neotevřel dveře.
       Šéf
ho přivítal: "Dobrý den, pane Krátký! Jak se vede našemu zvířátku?"
       John chvíli uvažoval, jestli se šéf nespletl, protože žádné zvíře u sebe neměl. Šéf ho sem pozval, aby se podíval na koně, kterého se by chtěl věděcký ústav koupit. Prý jestli by byl schopný takového koně vychovávat. Nechápal ale, na jaké zvířátko se ho nyní ptá.
       Elfka šla poslušně za ním, ale nyní opět sklonila hlavu, když uviděla šéfa.
       "No přece naší elfce!" vysvětlil Johnovi šéf a když si všiml elfky, dodal: "Vidím, že dobře. Možná bychom ji měli zatím někam zavřít, aby neutekla."
      
Když to John uslyšel, nedokázal si odepřít vyhrknutí: "To nemyslíte vážně! Tohle je elfka, ne zvíře!"
       Šéf ho zpražil pohledem: "Jestliže se chová jako zvíře, tak je to zvíře, ne?"
       "To ano," připustil John, "ale ona se jako zvíře nechová!"
       "Ne?" podivil se šéf, "Ona sama od sebe spí v posteli?"
       "To ne, ale…"
       "A po probuzení využívá koupelnu?"
       "No sama od sebe ne, jenže…"
       "A umí rozumně komunikovat?"
       "Ne přímo, ale…"
       "Tak vidíte, že to zvíře!" zavrčel šéf a dodal: "Ale jestliže trváte na tom abychom ji nikam nezavírali, můžou ji hoši zatím pohlídat…"
       Od ohrady, ve které byl zřejmě ten kůň, kvůli kterému tu byli, přicházeli dva muži v modrých kombinézách.
       John zaslechl, jak se elfka zděšeně nadechla. Otočil se na ni: "Neboj se, oni ti nic…" než ale stihl doříct, elfka se kolem něj jen mihla. Neviděl, kam běží. Pohybovala se tak rychle, že ji nestihl ani postřehnout.
       Šéf zavrčel a zakřičel na muže v modrém: "No tak! Chyťte ji přece!" A pak se rychle otočil na Johna, který se tvářil, jako že by nejradši elfku šel chytat sám: "A vy se mnou půjdete k tomu koni."
       John neodporoval, i když věděl, jak moc tím elfku zrazuje. Byl si jistý, že už jen kvůli tomu, že se pro něj oblékla, by ji měl před těmi muži chránit. Ale nemohl šéfa odmítnout.

       "Můžete do ohrady, ale dávejte si pozor, ano?" svolil nakonec sedlák, kterému patřil statek i kůň a se kterým se až doteď John domlouval.
       "Nebojte se, bude to v pořádku," usmál se John a přelezl plaňkový dřevěný plot, který působil, že toho už moc nevydrží.
       Kůň nervózně podupával jedním kopytem a nevypadal, že by se mu moc líbila
Johnova přítomnost. A i když na něj John mluvil klidným hlasem sebepřesvědčivěji, neměl se k tomu, aby se nechal pohladit.
       "Chyťte jí sakra!" zakřičel šéf znenadání na muže v kombinézách a John se prudce otočil. To koně vyděsilo. Začal se vzpínat. Už nezabírala Johnova klidná slova, začal se plašit a nic ho nedokázalo udržet na místě.
John se snažil utéct k plotu, aby přelezl ohradu a dostal se do bezpečí, ale uklouzl po trávě.
Upadl na zem. Uvědomil si, že může jen počítat vteřiny, než ho kůň podupe. Zděšeně si zakryl hlavu rukama.
Slyšel koně ržát, zem se třásla, jak po ní dupala pevná kopyta. Když byl kůň asi dva metry před Johnem, zastavil se. Vzduchem se nesla teskná píseň, jejímž slovům rozuměla jen jediná žena.
Přes ohradu se s takovou lehkostí, jako pták, přehoupla elfka a kráčela ke koni. Neustávala ve zpěvu a s každou další slokou, plnou smutku a žalu, se kůň stále víc uklidňoval. Přišla k němu a pohladila ho po krku.
John se zděšeně vyhrabal na nohy a sledoval elfku, která ho zachránila před rozdupáním.
Vyslala k němu jen hodně lehký úsměv, který okamžitě zahynul v dalších slovech písně. Po tváři jí stekla slza.
Slza. Něco tak lidského. Elfové nikdy neplakali, protože neměli proč být nešťastní. A když se tento projev lidskosti zaleskl ve slunci, John si uvědomil, jak tuhle elfku zničí, když ji naučí žít jako člověk.
"Prosím," zašeptala a dovolila koni poodběhnout.


Kapitola 4.

"Omlouvám se že jsem tě tam vezl, že jsem jim dovolil se tě dotknout, že jsem tě držel zavřenou doma a že jsem se tě pokoušel naučit mluvit…" John přecházel po obývacím pokoji sem a tam a elfka ho nejistě pozorovala z rohu místnosti.
Když se vrátili domů, zalezla si do toho rohu a od té doby se nechtěla hnout. Už se ani nezdržovala šaty na svém těle.
"Tak slyšíš?! Říkám, že je to všechno moje vina a omlouvám se, tak proč tam stále takhle sedíš?!" každým slovem přidával na hlase a nyní už skoro křičel: "Ty prostě nejsi normální a nepatříš do tohohle světa, tak proč jsi toho koně zastavila a nenechala mě třeba umřít?! Vrať se tam, odkud jsi a nech mě na pokoji!"
S posledním slovem propukl v pláč, jaký se na silného dospělého muže nesluší. Zhroutil se na pohovku, ale vzápětí už zase stál na nohou. Přihnal se ke vstupním dveřím a trhnutím je otevřel. Otočil se na elfku a mávl rukou ven: "Na co čekáš?! Tak běž! Ty musíš vědět, kde je tvůj domov!" Opět se rozplakal.
Nechápal nic, co se kolem něj dělo. Cítil jen žal a strach, i když nevěděl, z čeho. Žal byl možná z toho, že musela odejít. Strach, že se jí něco stane a opět bude na vině on. Ale možná to bylo všechno úplně jinak.
Tiše vstala a vyšla na práh. Rozhlédla se venku, ale k odchodu se neměla.
"Jdi! Jdi sakra!" křičel na ni, ale ona stála jako ledová socha. Pak zavrtěla hlavou a pohlédla na něj. Opět s pusou lehce pootevřenou a s očima plnýma plachosti. Ten pohled byl přesně jako pohled ztraceného dítěte. Nevěděla, kde je. Nevěděla, kudy domů.
John se vrátil do obýváku a dveře nechal otevřené. Sklesl na pohovku a brečel. Přišla k němu, klidná jako hladina stojaté vody. Klekla si před něj a on v jejích očích na okamžik spatřil odevzdanost. Je mi to jedno. Nějak už to dopadne, jakoby říkala.
Na okamžik mu zamlženými myšlenkami proplula jediná, co měla smysl: Elfové žijí v lese. Odvezu ji do nejbližšího lesa.
Otřel si tvář do dlaní a pokynul jí. Vyšli z domu a nastoupili do auta.
Les byl hned za městem.

Vystoupili a nyní stáli na okraji lesa. Elfka vypadala nadšeně. Žívala sice na druhé straně tohoto lesa, což bylo odtud asi dva kilometry, ale věděla, že je to její les.
Nedokázal nic říct. Pomohl jí sundat šaty a užíval si naposled jejího krásného těla.
Usmála se na něj. Byl to stále nešikovný pohyb, který neměla dost naučený, ale
už vypadal důvěryhodněji.
"Prosím," zašeptala a působila spokojená se svým rozloučením.
"Omlouvám se," na to on.
Bázlivě ho pohladila po ruce a tiše zazpívala cosi ladnou elfštinou. Nerozuměl, ale možná ani nechtěl rozumět.
Chtěl, aby už odešla. Aby ji neměl na očích a nemusel se nutit polykat slzy, které ho tolik zlobily. "Běž," šeptl, ale ona nechtěla.
Vypadala, že vzpomíná a potom řekla: "Přítel?" Vyslovila to sice trochu otupěle - bez tak ostrého ř, ale rozuměl jí.
"Ano, jsem tvůj přítel," usmál se plaše.
Přivřela jedno oko a po tváři jí stekla slza. Ale jako kdyby nechápala, že slza je důkaz smutku, usmála se a mihla se do lesa. Zahlédl už jen zalesknout se modré vlasy.
"Sbohem," zašeptal si pro sebe a dovolil slzám opět téct. Stál tam ještě asi pěti minut.
Z dálky uslyšel smích té jediné elfky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Bojíš se smrti?

Ne 19% (267)
Ano 18.2% (256)
Svojí ne, ale bojím se, že zemře někdo jiný 47.9% (673)
Občas 14.9% (209)

Komentáře

1 Lai Lai | E-mail | Web | 17. října 2010 v 21:59 | Reagovat

Páni... já nemám slov. Jedna z nejlepších internetových povídek, které jsem kdy četla. Jen je škoda, že není o trochu delší :-(

2 Seira Seira | 9. prosince 2011 v 13:10 | Reagovat

No tak z internetu to nebude, znám i lepší,  ale je to na druhém místě ;) Napsat povídku není žádnej problém, sednete k pc a píšete, jenže jde o to psát s citem, vžít se do role a psát představitelně jako tahle autorka. Psát povídky je umnění, někdo na tohle nemá čas nebo to nedokončí do konce. (znám takové lidi) A proto tahle autorka má umění na povídky, tak nevím proč se jich vzdala překládáním dětských komiksů ale jinak je to pěkné ;)

3 Viki Viki | 7. července 2013 v 18:35 | Reagovat

[2]: jo, "umnění" :D 8-O  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama