na Blog.cz

(↓ Takhle jsem po tom "objevu" zněla do konce dne :D)

Rušnou berlínskou ulicí procházelo mnoho lidí. Bylo pondělí a každý pospíchal za svými starostmi. Kupříkladu já jsem mířil do školy, protože mi bylo teprve patnáct.
Přeběhl jsem silnici a vešel do velké bílé budovy, na jejímž štítě byl vyražen zašlý nápis Základní škola.
Nechal jsem se bezděčně odtáhnout davem spolužáků do třídy a započal nový školní den tak, jak jsme měli ve zvyku: pozdravením našeho Vůdce.
Nevím, proč to děláme, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Dospělí neustále působí, jako by ho nemohli snad vychválit dostatečně, i když nikdo nikdy konkrétně neřekne, co pro nás vlastně udělal. Budiž, vládne nám. Ale to je asi stejné jako když náš pes hlídá dům, ne? Toho taky nechválíme za každičkou drobnost. A když už, tak jasně víme, za co.
Ale proč se něčím takovým zabývat? Co záleží na podobných úvahách, pozdrav Vůdci je prostě součástí našeho rituálu.
Pak začíná vyučování. Bez problému zvládám matematiku, výtvarnou výchovu i němčinu. Ale pak přichází mé neoblíbené předměty.
Prvním z těch předmětů je zeměpis. Náš učitel nám svým chraplavým hlasem vyjmenovává jednotlivé řeky Německé říše. Ani ho neposlouchám, očima bloudím po mapě, kterou nám ukazuje.
Německá říše leží na kontinentě zvaném Evropa. Nikdy jsem tak docela nepochopil, proč se někdo obtěžoval to jméno vymýšlet. Německá říše, která pokrývá celý svět, má centrum s názvem Evropa? Stejně se nikdo neobtěžuje poznat rozdíl, když pokračuje na východ Německé říše a vstoupí na kontinent Asie. Všechno to je přece stále Německá říše! Není důvod svět rozdělovat na menší části.
Když mám zeměpis konečně za sebou, přichází ten druhý neoblíbený předmět - dějepis. Na dějepise mám rád nejspíš jen naši učitelku. Líbí se mi její hlas.